Chlupaté zvíře, původně jihoamerický druh, který žije v subtropických oblastech od Bolívie po jižní Argentinu. Mezi její blízké příbuzné patří například morče.
Pro její kvalitní srst s hustou podsadou se od konce 19. století začaly nutrie chovat na kožešinových farmách. Dnes většina chovů již zanikla.
Nutrie je dobře přizpůsobena k životu ve vodě. Na zadních tlapkách má čtyři prsty spojené plovací blánou, při potápění umí zavřít nozdry. Na rozdíl od bobra, našeho původního a největšího hlodavce, má nutrie lysý kuželovitý ocas. Nápadné jsou mohutné oranžové řezáky, které stále dorůstají. Jejich přední strana je pokryta tvrdou sklovinou, zadní strana je měkčí. Při kousání se sklovina obrušuje pomaleji, tím se konce zubů stále brousí do ostré dlátovité hrany.
Nutrie se živí trávou a všemi částmi vlhkomilných rostlin, nepohrdne ani zemědělskými plodinami. V zimě okusuje větve stromů. Jídelníček si občas zpestří škeblí nebo žížalou. Dorůstá váhy kolem 10 kg. Do břehů rybníků a řek vyhrabává nory zakončené komůrkou s hnízdem. Někdy si staví hnízda i mimo podzemí, ve spleti rostlin.
Nutrie žije v rodinných společenstvech, která vedou samice. Mláďata rodí dva až třikrát ročně. V jednom vrhu bývá 6 plně vyvinutých mláďat. Zajímavostí je umístění mléčných struků. Samice mají bradavky na zádech, a tak mohou mláďata krmit i ve vodě.
Z farem do volné přírody začaly nutrie unikat od sedmdesátých let a postupně se šířily. Dnes jejich početnost znepokojivě roste. Přispívá k tomu jak změna klimatu s mírnějšími zimami, tak to, že je lidé přikrmují.
Protože poškozují mokřadní a pobřežní biotopy, jsou nutrie zařazeny mezi 100 celosvětově nejhorších invazních druhů. Figurují také na evropském seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii.
Nutrie má libové a lehce stravitelné maso. Do konce osmdesátých let se u nás běžně prodávalo a bylo součástí diet v nemocnicích. Je součástí kreolské a jihoamerické kuchyně.